Vysoce vnímavá máma – proč je mateřství pro HSP tak náročné?

Mateřství očima vysoce citlivé ženy

Mateřství bylo a je nejintenzivnější zkušeností mého života. Ale zatímco jiným ženám se podařilo „vstoupit do mateřské role“ po narození jejích dětí s přirozeností, já jsem se ocitla na pokraji zoufalství.

V minulém článku jsem popisovala svět očima vysoce citlivého člověka, tento článek je o světě pohledem vysoce citlivé mámy.

Šestinedělí očima vysoce citlivé mámy

Nikdy nezapomenu na ten první měsíc a půl. Na tu rozpolcenost. Na ten paradox, kdy jsem na jednu stranu cítila obrovskou lásku k dítěti, tak velkou, že mi z ní pukalo srdce, a já pochybovala, jestli je to láska, a na stranu druhou zoufalá touha někam utéct, někam do lesa, někam, kde bych alespoň na chvíli mohla být zase chvíli sama.

Ale nemohla jsem.

Představovala jsem si, že šestinedělí je nejkrásnější období. Že si mám užívat vůni miminka, doteky, mazlení.

Ale já to vnímala zkrátka jinak – příliš intenzivně.

Poporodní trauma: Když bezpečí neexistuje

Na porod jsem se připravovala celý půl rok. Četla, prošla online předporodním kurzem (přetrvávající pandemie), přípravovala mysl i tělo, našla jsem doprovod k porodu – dulu, vybírala jsem „nejlepší porodnici“, sepisovala porodní přání, dohledávala informace, zkrátka jsem toto téma hluboce prožívala.

Podle odhadů měl syn přijít na svět 4. července – na den nezávislosti. Já tehdy ještě celkem slepě věřila lékařům, až syn mě začal učit, že je potřeba víc selského rozumu. Šila jsem zrovna látkové pleny, když mi praskla plodová voda – o týden dřív.

Snažila jsem se být v klidu a nepanikařit, ale moc mi to nešlo.

Nakonec jsme zamířili do porodnice, protože já se tehdy neodvážila rodit sama doma – dnes bych se spíš neodvážila znovu rodit v porodnici anebo jedině v doprovodu Petry Landy.

Zkušenost z porodu byla pro mě jednou z nejtěžších zkoušek v životě. Tehdy jsem žila v nevědomí toho, že jsem vysoce citlivá a ta zkušenost ve mě zanechala hluboké rány na těle i na duši.

Čekala jsem, že když uvidím syna všechno přejde, ale když jsem ho pak držela v náručí, žádná radost ani pocit štěstí nepřišly. Cítila jsem jen přetížení a bolest – fyzickou i psychickou – způsobenou hlubokým zklamáním ze sebe a z chování některých lékařů, kteří se u mě střídali jako na běžícím pásu. Rodila jsem 18 hodin.

Když jsem pak zůstala konečně se synem sama na nadstandardním pokoji, zhroutila jsem se a plakala nad tím vším.

Když jsem se vyplakala, vzala jsem si syna do náruče a teprve si dovolila navázat s ním kontakt. Byly jsme oba vyčerpání a tehdy přišel i strach. Ohromující, dusivý strach.

• Co když to celé nezvládnu, stejně jako jsem nezvládla porod?

• Co když nebudu dobrá máma?

• Co když na to nemám?

A pak přišla vina.

• Že se necítím tak, jak bych měla.

• Že nejsem ta „šťastná máma“, kterou přece má být každá.

Když je všechno moc

Před porodem jsem si představovala, že půjdeme domů hned druhý den. Ale už jsem to tak necítila. Byla jsem vyčerpaná. Doslova – ztratila jsem příliš mnoho krve a stěží se udržela na nohou. A představa, že se mám sama postarat o ten roztomilý uzlíček ve mě vyvolávala paniku.

Propouštěl mě tehdy lékař, který nám oběma zachránil život, s doporučením, že musím hodně odpočívat.

Doma mi ale odpočívat moc nešlo. Najednou bylo všechno příliš hlasité, příliš blízko, příliš intenzivní.

🔹 Pláč dítěte nebyl jen zvuk. Byl to výbuch v mých nervech. Nemohla jsem ho ignorovat, nemohla jsem ho vydržet. Každý zvuk byl ostrý, bodavý, nepříjemný.

🔹 Neustálý kontakt byl chvílemi tak vyčerpávající. Každý pokus o kojení ve mě vzbuzovat nepříjemné pocity. Bylo to, jako bych ztrácela hranice svého těla.

🔹 Nedostatek klidu ve mě začínal vyvolávat tlak. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Byla jsem unavená a vyčerpána až do morku kostí.

Každá máma je unavená, říkali. Spi, když dítě spí, říkali.

Ale mě to nešlo.

Každý jeho pohyb, každý jeho vzlyk mě okamžitě nutil být v pozoru.

Milovala jsem ho. Tak moc, že mě to ničilo.

Bylo to jako držet v náručí nejcennější poklad na světě, ale zároveň mít pocit, že nesmí být tak blízko.

Nemohla jsem se od něj odtrhnout, ale zároveň jsem zoufale toužila po klidu.

Jenže klid nepřicházel. Protože u vysoce citlivých lidí klid nepřichází sám.

Poporodní deprese u vysoce citlivých žen vypadá trochu jinak

Když se mluví o poporodní depresi, často se zmiňuje smutek, apatie, neschopnost cítit radost z dítěte. Jenže já to tak neměla, ale přesto jsem chápala, že je „něco jinak„. U vysoce citlivých žen může totiž „poporodní deprese“ mít trochu jinou podobu:

✖ Pocit totálního přetížení – souvisí s pocitem smutku, který přichází z nedostatku klidu – pláč dítěte, hluk, kontakt s lidmi, světlo, pachy… všechno je až příliš intenzivní.

✖ Extrémní únava – nejen fyzická, ale hlavně mentální a emoční.

✖ Úzkost z neustálé odpovědnosti – mozek běží na plné obrátky, nejde „vypnout“ ani během chvilky odpočinku.

✖ Pocit izolace a ztráty vlastní identity – protože vlastní potřeby jdou v mateřství zkrátka stranou a u vysoce citlivých žen dvojnásob.

A co bylo mou největší pastí? Měla jsem pocit, že jsem v tom úplně sama, protože:

• „normální“ mámy si přece aspoň trochu odpočinou. Ale já nemohla, protože můj mozek zkrátka neodpočívá.

• „normální“ mámy mají k ruce alespoň někoho, kdo jim trochu pomůže. Ale já ne.

Porodem jsem sklouzla do role oběti – přetížené oběti.

Trvalo mi měsíce pochopit, že nejsem „špatná máma“ a že nejsem oběť.

Až zpětně jsem pochopila, že to nebylo o poporodní depresi jako takové, ale o tom, jak moje nervová soustava reagovala na novou realitu, ve které jsem se ocitla.

Až zpětně jsem si dovolila pustit myšlenku:

… že jsem „vadná“.

… že jsem „slabá“.

A připustit si myšlenku:

… že jsem jen prožívala mateřství jinak – intenzivněji, než je běžné.

Protože mateřství ve spojení s vysokou citlivostí není jen krásné. Je intenzivní, vyčerpávající, syrové.

A to je v pořádku.

Ale tehdy jsem to nevěděla. Tehdy jsem jen přežívala.

Proč je mateřství pro HSP výzvou?

Pro vysoce citlivou ženu je mateřství extrémní zkušenost. Proč? Protože každá součást mateřství je založená na stimulaci smyslů, emocí a sociálních interakcí. A přesně to je to, co HSP přetěžuje nejvíc

Když má vysoce citlivý člověk pocit přetížení, často se stáhne do ústraní, aby si dobil energii. Jenže s miminkem to nejde.

1) Smyslové přetížení: Když už nemůžeš utéct

Jako HSP máš citlivý nervový systém. Potřebuješ čas v tichu, prostor pro sebe, klid. Ale mateřství je přesný opak.

2) Emoční tsunami: Když cítíš až moc

Stejně, jak intenzivně prožíváš vlastní emoce nasáváš emoce druhých. A v mateřství se emoce nezastaví ani na sekundu – ani tvoje, ani dítěte.

Máš pocit, že jsi jako houba, která absorbuje každou jeho emoci, která může být nádherná a stejně tak vyčerpávající.

3) Perfekcionismus a tlak na „dobrou matku“

Vysoce citlivé ženy mají často sklon k perfekcionismu. A ten se v mateřství projeví ještě víc:

• Máš pocit, že musíš všechno dělat ,,správně“ a být dokonalá matka.

• Musíš být dostatečně klidná, dostatečně trpělivá, dostatečně laskavá.

Jenže se svým sklonem k analyzování vlastně nevíš, co je spravné a tak zahlcuješ svůj mozek dalšími vjemy – radami v online i offline verzi. Realita mateřství je zkrátka chaos. A citliví lidé nesnáší chaos.

Tohle napětí mezi tím, kým chceš být, a tím, co reálně zvládáš, je zdrojem největšího stresu.

Vysoce citlivé mámy (HSP) vnímají své děti, jejich nálady a potřeby s nebývalou intenzitou. Jejich pozornost neustále skenuje detaily – mimické výrazy, změny v chování, drobné nuance v pláči.

To z nich dělá skvělé a empatické matky, ale zároveň je to vyčerpávající, protože jejich mozek nikdy „nevypíná“ a neustále analyzuje.

Přetížení podněty je u HSP matek časté – dětský pláč, neustálý ruch a multitasking vedou k mentálnímu vyčerpání. Jejich pozornost se snadno tříští mezi domácnost, dítě a vlastní myšlenky, což může způsobit zahlcení a úzkost.

Při psaní tohoto článku jsem si uvědomila, že s pozorností úzce souvisí i ADHD (dnes velmi často skloňované téma) a jsou si vlastně tak blízké, že může být těžké je rozeznat, došla jsem k závěru, že by mohlo být užitečné se nad tím pozastavit a chystám na toto téma další článek.

V zásadě platí, že ADHD je téměř vždy i HSP, ale HSP nemusí být nutně ADHD.

Jak pracovat s vysokou citlivostí v mateřství, aby nás nepřeválcovala?

Vysoká citlivost není problém. Je to vlastnost nervového systému, která přináší jak výzvy, tak výhody. A stejně jako se dá pracovat s pozorností, stresem nebo emocemi, dá se pracovat i s citlivostí – zejména v mateřství, kde je vše násobeno intenzitou lásky, odpovědnosti a neustálého napojení na dítě.

Mozek citlivé mámy funguje jinak. A to znamená, že potřebujeme jiný přístup k sobě i k mateřství.

Dlouho jsem si myslela, že se musím přizpůsobit tempu, které ostatní mámy zvládají. Že bych měla být „odolnější“, „míň přecitlivělá“ a „lépe to dávat“. Ale čím víc jsem se snažila, tím hůř mi bylo.

Dnes vím, že klíčem není citlivost potlačovat, ale naučit se s ní pracovat.

Jako máma jsem se musela naučit:

🔹 Vnímat signály svého těla dřív, než přijde přetížení. (Protože dítě potřebuje klidnou mámu, ne vyčerpanou a podrážděnou.)

🔹 Vědomě řídit svou pozornost, abych se nenechala zahltit. (Protože můj mozek stále skenuje dětské emoce, potřeby a okolní chaos.)

🔹 Dopřát si čas na regeneraci – bez pocitu viny. (Protože odpočatá máma je lepší máma než ta, která jede na doraz.)

Dnes vím, že vysoká citlivost není něco, co bych měla „opravovat“. Je to dar, který mi umožňuje vnímat své dítě intuitivně a hluboce – ale jen pokud vím, jak se svou citlivostí správně zacházet.

Praktické tipy pro citlivé mámy: Jak zvládat přetížení a najít rovnováhu

Pokud jsi vysoce citlivá máma, možná se cítíš stejně, jako jsem se cítila já. Možná tě mateřství zahltilo způsobem, který jsi nečekala. Ale to neznamená, že jsi slabá žena anebo špatná máma. Znamená to jen, že potřebuješ jiné strategie.

Nejde o to, přestat být citlivá. Jde o to, aby tě citlivost nepřeválcovala. A právě tady pomáhá mindfulness – vědomá pozornost, která ti umožní lépe regulovat podněty, emoce a energii.

Tady jsou 3 jednoduché techniky, které můžeš praktikovat i s miminkem nebo batoletem:

---

1) Dechové kotvy v průběhu dne

(Pro uklidnění nervového systému během chaotických dní)

KDY: Kdykoli cítíš stres, přetížení nebo tlak. Třeba když dítě pláče, nechce spát, nebo tě rozčiluje každodenní chaos.

CO DĚLAT:

🔹 Polož si ruku na břicho a soustřeď se na svůj dech.

🔹 Zkus se alespoň třikrát zhluboka nadechnout a vydechnout nosem.

🔹 Pokud můžeš, prodluž výdech (např. nádech na 4, výdech na 6).

💡 Proč to pomáhá?

👉 Aktivuje se parasympatický nervový systém, což znamená, že tělo přechází z režimu stresu do klidu. Dokážeš zklidnit sebe a tím i dítě.

📌 TIP: Zkus se během výdechu jemně pousmát – pomůže to uvolnit napětí.

---

2) Vědomé doteky při uspávání nebo kojení

(Pro zklidnění tebe i dítěte během rutinních činností)

KDY: Při kojení, uspávání, mazlení, přebalování.

CO DĚLAT:

🔹 Místo aby ses při kojení nebo uspávání myšlenkami toulala jinde (nebo doomscrollovala na telefonu), vědomě vnímej dotek dítěte.

🔹 Soustřeď se na teplo jeho pokožky, na rytmus jeho dechu.

🔹 Zkus si v duchu říct: „Jsem tady. Nic jiného teď není důležité.“

💡 Proč to pomáhá?

👉 Zlepšuje propojení mezi tebou a dítětem, posiluje pocit bezpečí a zároveň pomáhá i tvému nervovému systému zklidnit se.

📌 TIP: Pokud tě uspávání nebo kojení stresuje, zkus soustředit pozornost na svůj vlastní dech.

---

3) Minipauzy pro mozek – uzemnění ve chvílích přetížení

(Pro návrat do klidu, když se cítíš zahlcená a nervy jsou na pochodu)

KDY: Když máš pocit, že už je toho na tebe moc. Když dítě křičí, když je chaos, když se cítíš jako na hraně.

CO DĚLAT:

🔹 Zastav se a rozhlédni se kolem sebe.🔹

Najdi 3 věci, které vidíš. (např. „modrý hrníček, okno, kniha na stole“)

🔹 Najdi 2 věci, které slyšíš. (např. „hlasitý smích dítěte, auto venku“)

🔹 Najdi 1 věc, které se dotýkáš. (např. „moje chodidla na podlaze“)

💡 Proč to pomáhá?

👉 Zastaví spirálu stresových myšlenek a pomůže ti dostat se zpět do přítomnosti.

📌 TIP: Pokud máš pocit, že vybuchneš, zkus si před výdechem povzdechnout – hlasitě, uvolněně. Pomůže to dostat z těla napětí.

Když zvládneš citlivost uchopit správně, může se stát tvou silou.

---

Vysoká citlivost není slabost. Jen potřebuje jiný přístup – jiné zacházení s emocemi, se stresem a s vlastním tělem.

A právě proto je důležité najít rovnováhu mezi svou citlivostí a mateřstvím.

Přijetí citlivosti jako daru, ne jako překážky

Když jsem pochopila, že jsem vysoce citlivá, uvědomila jsem si, že to není problém, který je třeba „opravovat“. Je to součást toho, kdo jsem.

A místo toho, abych se snažila být „normální“, začala jsem hledat způsoby, jak svou citlivost využít jako dar:

✔ Díky tomu, že vnímám víc, mohu být intuitivní a empatická máma.

✔ Díky tomu, že se umím hluboce soustředit, mohu si užívat malé okamžiky s dítětem.

✔ Díky tomu, že potřebuji víc klidu, se učím vytvářet harmonické prostředí.

Vysoce citlivé mámy mají schopnost vytvořit pro své děti bezpečné a láskyplné prostředí – ale jen tehdy, pokud se naučí chránit samy sebe.

A mindfulness v tomto procesu není jen nástroj, ale způsob, jak se přestat zahlcovat a začít žít vědomě a s lehkostí.

Protože citlivost není břemeno, když víme, jak ji používat.