Můj příběh

 

Jako malá jsem vnímala svět tak trochu jinak než ostatní.

 

• • Silné zvuky mi trhaly uši, mnoho lidí mě vyčerpávalo.
• • Toulala jsem se sama přírodou, abych nasávala její vůni a energii.
• • Plakala jsem kvůli věcem, které ostatní nechápali – mrtvý brouček, zvadlá kytička.
• • Když si někdo jiný odřel koleno, jeho bolest projela celým mým tělem.
• • Prožívala jsem osudy těch, kteří mě obklopovali i těch, kteří žili na opačné polokouli.

 

Nevěděla jsem, že to tak každý nemá. Nevěděla jsem, že je to dar. A nevěděli to ani lidé kolem mě, kteří mě obviňovali z přecitlivělosti a snažili se mě zocelit.

 

A tak bylo bezpečnější to začít víc skrývat a nedávat moc najevo.

 

 

Bylo nebylo... dětství jako v pohádce.

 

Myslím, že jsem bývala víceméně šťastné dítě, ale když mi bylo kolem pěti let, začala máma hodně pít. Táta tehdy podnikal a doma se moc neukazoval. A já se tak stala mámou v mini verzi. Přebalovala jsem, krmila, uklízela, nakupovala. A když jsem něco v máminých očích neudělala „dost dobře “, čekal mě trest.

 

Nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl, že jsem v pořádku a že v pořádku naopak není to, co se doma dělo.

 

Často mi máma vyčítala, že za to, jak žije můžu já a že kdybych se nenarodila, mohla být šťastná. A tak jsem dospěla k názoru, že „jsem problém/chyba". A že kdybych tu nebyla, všem by se tím vlastně ulevilo.

 

Začala jsem se nenávidět a v pubertě jsem se rozhodla s tím něco udělat.

 

Pamatuji si ten den do detailu. Jak jsem se rozhodla, že už nechci žít. Jak jsem zavřela oči s tím, že se už neprobudím.

 

Ale probudila jsem se - moje tělo v nemocnici, moje mysl až v psychiatrické léčebně.

 

Paradoxně právě v PL jsem totiž pocítila úlevu a cítila se zase šťastná.

 

A právě tam jsem se poprvé setkala s meditacemi a prací sama se sebou, svými myšlenkami a se svými emocemi.

 

Byl konec roku 1999 a byl to jeden milý muž, kdo mi řekl, že podle dosavadních testů jsem vysoce inteligentní a citlivá a že je to v pořádku. Že se mám vrátit domů, žít a měnit svět.

 

Nechtělo se mi zpátky domů. Ale musela jsem...

 

 

Život šel dál. Doma se o TOM, co jsem udělala nemluvilo..

 

Jenže já toužila po tom pocitu pochopení a snad i po nějakém uznání, ocenění, že jsem to zvládla a že jsem tady.

 

Byla jsem smutná a zklamaná a nacházela útěchu čím dál častěji v náruči alkoholu, který mě tlumil a cigaretách, které mi pomáhaly se zklidnit, alespoň na chvíli se zastavit a soustředit se na svůj dech. A v neposlední řadě ukojily mou potřebu někam “zapadnout”.

 

Přišla na mě potřeba být „hodná holka", všem vyhovět, protože „ne" se přece neříká.

 

Ale moc to nefungovalo...

 

A tak jsem začala hledat svou hodnotu jinak:

•  
• • Hledala jsem ji při studiích
• - a stala se skvělou studentkou - premiantkou nejen třídy, ale i celé střední školy. Jenže při každé zkoušce jsem trpěla a tak se stalo, že při maturitní zkoušce jsem se málem složila a úplně pohořela. Na maturitním vysvědčení se tak vyskytla 4 z účetnictví a to jen z dobré vůle učitelů. Zklamala jsem.

 

• • Hledala jsem ji ve vztazích,
• ale každý vztah přinášel jen další bolest a zklamání. Začínala jsem věřit tomu, že nejsem dost dobrá pro nikoho. Že svět je zlé místo a já jsem jeho oběť. 

 

• • Hledala jsem svou hodnotu i v práci
• a našla v ní i únik. Má práce se stala mým životem, protože tam alespoň občas přišlo něco jako ocenění. Byla jsem velmi snaživý zaměstnanec a snad i díky tomu jsem během jednoho roku 2x povýšila a stala se vedoucí směny. Ale... šťastná jsem nebyla.

 ...

• Pracovala jsem v nepřetržitém provozu plném hluku a ruchu. Zahlcená To-Do listy a nekonečnou interakcí s podřízenými i nadřízenými. Vyčerpávalo mě to, jen jsem si to nebyla ochotná připustit. Pak přišla pandemie, která naložila všem víc, než byly ochotni unést. Po několika měsících pandemického provozu mé tělo řeklo DOST.

 

A taky odpovědi...

 

Když se narodil můj syn, všechno dostalo jiný rozměr a taky směr.

 

Myslela jsem si tehdy, že jsem obětí poporodní deprese, ale dnes vím že to bylo trochu jinak.

 

Byla jsem vysoce citlivá máma ztracená v mateřství. O tom, jaké to bylo se dočtete zde.

 

Celé dny jsem pozorovala svého syna a moje nervová soustava jela na plné obrátky - Jak mu být dobrou mámou? Jak ho ochránit? Jak mu poskytnout bezpečné útočiště?

 

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se stěží udržela na nohou - dokonce jsem si při jedné příležitosti vyvrkla kotník.

 

A při tom všem jsem si začala všímat všeho toho, jak některé věci vnímá můj syn jinak, než ostatní děti.

 

• • Jak ho některé zvuky, vyváděly z míry tak moc, že se rozplakal.
• • Jak ho svět zahlcoval, i když se jiným zdálo, že se nic zvláštního neděje.

 

Až jednou jsem si uvědomila, že i já to tak mám a vzpomněla si, že jsem to tak měla vždy. V honbě za oceněním, pochopením, radostí a klidem jsem zapomněla vnímát samu sebe. A proto tu byl můj syn - aby mi nastavoval zrcadlo.

 

 

Mou vizí a posláním je pomáhat světu být lepším místem. Zní to možná trochu jako klišé, ale já jsem to tenkrát slíbila tomu muži i sobě - to, že se vrátím k životu, který mi bude dávat smysl.

 

A tak pomáhám všem, kteří se cítí zahlcení, přetížení a odpojení od sebe, najít znovu klid, rovnováhu a radost v přítomném okamžiku. 

 

A Restart mysli™ je právě o tomhle všem, o návratu k sobě a k RaDosti, protože ta je naši přirozeností. 

 

Protože svět potřebuje každého z nás. Potřebuje, abychom byli šťastní - když budeme šťastní my, budou šťastní i naši nejbližší.

 

 

Protože tohle není jen další e-book zdarma. Je to jiný pohled na rovnováhu.

 

Žádný běžně používaný nástroj na rovnováhu. Něco, co najdeš běžně na internetu.

 

Věřím, že i produkt zdarma, má mít hodnotu. A proto se snažím tvořit je v souladu s tímto přesvědčením.