Mafie v hlavě aneb Všímavost jako zbraň proti zločinu, který pácháme sami na sobě

Odložený případ z vnitřního vyšetřování

Místo činu: tvoje hlava.

Čas spáchání: nepravidelný, zato opakovaný. Pachatelé: neznámí. Možná. Spíš dobře maskovaní.

Motiv: kontrola, bezpečí, uznání.

Zbraně: vnitřní dialog, očekávání, loajalita, stud, vina.

Oběť: Tvůj život.

Slovo vypravěče…

Tenhle případ byl dlouhou dobu odloženej. Poslední pokus o otevření, skončil umlčením… Možná proto, že to bylo až moc osobní.

Až moc bolestivý.

Ale někdo shora teď zatlačil. Využil svých konexí. Takže přišla chvíle oprášit z tohohle spisu nánosy prachu a konečně ho někam posunout.

Jestli čekáš nějakou další rádoby „pozitivní“ detektivku, kde to všechno někdo vyřeší za tebe…

Jsi na špatný adrese…

Jsi detektiv. A tvoje nejlepší zbraň není kolt ráže 9mm.

Je to všímavost.

Tichá. Neúprosná. Je jako skalpel. Nedělá hluk, ale rozčísne všechno.

Jako zelenáč bys možná zasloužila nějakou příručku pro začátečníky, ale ta za záhadných okolností zmizela s posledním týpkem, kterej se snažil tenhle případ rozlousknout.

Jsi tady, protože se říká, že to prej nikdo jinej nerozlouskne.

Nevím. Možná v sobě fakt něco máš…

Touhu bejt dobrá.

Touhu někomu něco dokázat.

Tohle ti tady ale k ničemu nebude. Možná tak tvoje touha po odhalení viníka.

Ať tak či tak, nenech se oblbnout sladkejma řečičkama, co ti budou podezřelí mazat kolem pusy…

Mluvim o mafii.

Není vidět, ale…

Drží tě pod krkem.

Nutí tě hrát hry, o které ani tak moc nestojíš.

Vydáme se po stopách mafiánskejch bossů, který tohle zpropadený město řídí. Nebo možná to zpropadený město řídí je.

Už nějak nevím, co si o tom myslet…

Možná to nejsou zločinci. Možná nepřišli se špatnym úmyslem. Jen se to časem zvrtlo.

A může to skončit všelijak…

Vyšetřování začíná...

Budem potřebovat:

• Pozornost.

• Papír a tužku.

• Kuráž, postavit se zažitejm přesvědčením.

A taky… nedělat z toho zbytečný drama, ale ani to nezametat pod koberec.

Protože ten největší zločin často není to, čeho se dopouštěj druhý…

Ale to, čeho se dopouštíme my sami.

Ale dej si bacha: nebude to žádná procházka růžovým sadem. Je to tady pěkně potemnělý a plný ticha, co pálí víc než výslechová lampa. Stopy tě možná zavedou, na místa, kde to bude smrdět strachem nebo vinou. Bude to zkrátka chtít pořádnej kus odvahy.

Musíš mít oči na stopkách. Protože každej kousek skládačky může bejt klíčem, ale taky falešnou stopou.

A může to skončit všelijak…

No, nebudu tu tlachat celej den. Jsem tvůj novej parťák a tady je náš první případ…

Hodí před tebe složku s označením:

Spis č. 002 z archivu Vnitřního vyšetřování

Přístup: pouze pro vyšetřovatele

Název: Něco se stalo

---

Sedíš u stolu.

Kolem je hluk – zvuky se k tobě hrnou zvenku i zevnitř. Ale ty jsi ponořená do spisu.

V ruce držíš zápis z posledního výslechu.

Pomačkaný list. Pár vět. Ale něco na nich nesedí.

> „Něco se mi stalo… Byl to den jako každý jiný.“

To je všechno.

• Žádný konkrétní podezřelý.

• Žádný konkrétní čas.

• Žádné konkrétní místo činu…

Máš z toho zvláštní pocit.

Vnímáš tíhu mezi řádky. Prázdno mezi slovy.

Zmínila to třikrát. „Něco se mi stalo.“

Něco tady smrdí…

A ty moc dobře víš, že tohle není případ, který bys mohla předat někomu jinému.

Tahle výpověď je ti povědomá.

Možná proto, že jsi ji už někdy slyšela…

---

Poznatky z vyšetřování:

Žena byla dřív plná života.

Smála se. Měla sny. Chtěla být šťastná.

Postupně se začala přizpůsobovat – lidem, rolím, očekáváním.

Ve snaze být „dobrá“, „užitečná“, „milovaná“ se odpojila od sebe.

Přestala naslouchat sama sobě a uvěřila tomu, co říkali druzí.

Přehlušily ji povinnosti, hluk, ticho noci, které bylo hlasitější, než siréna.

---

Podezřelí:

Rodina

Partner

Dítě

Sousedi

Nadřízení

Kolegové

Prodavačka v obchodě

Náhodný kolemjdoucí

(Všichni zřejmě nevinní. A zároveň… ne tak docela.)

---

Závěr zprávy:

Něco se jí stalo.

A zároveň se jí to nestalo najednou.

Žádný dramatický zlom.

Jen každodenní mikrokompromisy, které se tvářily neškodně.

Až se jednoho dne podívala do zrcadla – a nepoznala se.

Pravděpodobně to začalo maličkostmi:

• způsobem, jak mluvila

• jak přikyvovala, i když nesouhlasila

• jak odkládala své touhy

• jak čekala „na ten správný čas“

Ten čas ale nepřišel.

Přišly jen výčitky. A prázdno.

---

Tvoje poznámky:

Co když je to celé postavené na jednom jediném slově?

Co když to není o tom, že se jí něco stalo,

ale o tom, že si myslí, že se jí to stalo?

> Co když se to prostě jen stalo?

STALO SE TO. vs. STALO SE MI TO.

A tahle myšlenka se ti teď usadila v hlavě… možná není odpovědí na všechno.

Možná je to ale první stopa.

Až tohle prošetříš na stole na tebe čeká další spis…

Kdo je tady oběť?