Vysoce vnímavý člověk – dar, nebo přítěž?

Seděla jsem v restauraci s přítelkyněmi – skvělými ženami, které stejně jako já prošly výcvikem koučinku. Bylo to jedno z těch setkání, kdy se cítíte dobře, bezpečně a autenticky. Povídaly jsme si o všem možném i méně možném. Ale zatímco jsme si povídaly, uvnitř mě začínal narůstat tlak.

Hluk, zvuky cinkajících příborů, hudba, útržky rozhovorů a dětský křik v koutku. Moje smysly byly přetížené a já jsem se už nedokázala soustředit. Musela jsem odejít ven.

A právě tam, ve chvíli, kdy jsem se snažila nadechnout ticha, mi to došlo. Celý život jsem byla vysoce citlivá, jen jsem si to dlouho nechtěla připustit.

Ten večer mi hlavou probíhaly vzpomínky – na dětství, kdy mi říkali, že si věci moc beru, na chvíle, kdy mě silné světlo nebo hluk ochromovaly. A najednou všechno začalo dávat smysl…

Možná se v tom poznáte i vy. Možná jste celý život slýchali, že jste „přecitlivělí“. Ale co když je to jinak? Co když je vaše citlivost darem, ne slabostí?

Vysoká citlivost není „přecitlivělost“

Jedním z nejčastějších omylů je zaměňování vysoké citlivosti za přecitlivělost, která vzniká v důsledku traumat. Ve skutečnosti je vysoká citlivost vrozená – je to způsob, jakým je nastavená nervová soustava.

Vysoce citliví lidé mají jinak fungující zrcadlové neurony, které zesilují jejich empatii, a specifickou aktivitu v systému odměn, což ovlivňuje jejich reakce na podněty. Jejich mozek jednoduše zpracovává informace intenzivněji a hlouběji.

To je zásadní rozdíl oproti „přecitlivělosti“, která vzniká jako obranný mechanismus v reakci na trauma. Jak píše Rolf Sellin: „Přecitlivělost slouží výlučně obraně a ochraně“ – a obvykle se projevuje jen v určitých situacích. Vysoká citlivost je ale konstantní. Je to základní nastavení nervového systému, nikoliv reakce na životní zkušenosti.

🔑 Klíčový rozdíl?

• Přecitlivělost často vzniká jako obranný mechanismus po traumatických zážitcích.

• Vysoká citlivost je vrozená a ovlivňuje vnímání od narození – není to něco, co by se dalo „odnaučit“ nebo „zocelit“.

Toto pochopení mi pomohlo přestat se snažit „otužovat se“ a místo toho hledat způsoby, jak se svou citlivostí pracovat, aniž by mě zahlcovala.

Svět očima vysoce citlivého člověka

Abychom lépe pochopili svět, jak jej vnímá vysoce citlivý člověk, podívejme se nejprve na:

DOES – čtyři základní rysy vysoké citlivosti a neurologické souvislosti tak, jak je popsala E. Aron:

✔ D – Depth of Processing (Hluboké zpracování informací)

HSP lidé přemýšlejí do hloubky. Každá situace, každé rozhodnutí a každá emoce prochází jejich myslí detailním rozborem. Vidí souvislosti, které ostatní nepostřehnou, a často si věci dlouho promýšlejí, než něco udělají nebo řeknou.

✔ O – Overstimulation (Snadné přetížení podněty)

Protože jejich mozek zpracovává více informací najednou, HSP se rychleji vyčerpají. Hlučná místa, mnoho lidí, silné emoce nebo dlouhý den bez odpočinku – to všechno je snadno přetíží. Potřebují proto více času na regeneraci a klidná prostředí.

✔ E – Emotional Reactivity and Empathy (Silná emoční reaktivita a empatie)

Vysoce citliví lidé intenzivně prožívají své vlastní emoce a zároveň silně vnímají i pocity druhých. Jejich empatie je obrovská – dokážou se vcítit do lidí kolem sebe a často cítí atmosféru v místnosti dřív, než si ji ostatní uvědomí.

✔ S – Sensitivity to Subtleties (Citlivost na jemné detaily a nuance)

HSP zachytí jemné nuance, které ostatní přehlédnou – drobné změny v tónu hlasu, výrazu tváře, atmosféře prostředí. To jim umožňuje skvěle číst lidi i situace, ale také to znamená, že se snadněji zahltí informacemi.

Celkově vzato mozek těchto lidí běží na „vyšší frekvenci“ – více propojení, hlubší analýza, intenzivnější emoce, větší vnímavost.

• Výhoda? Intuice, kreativita, empatie.

• Výzva? Riziko přetížení a stresu.

Stručně řečeno, HSP nemají „slabší nervy“, ale sofistikovanější mozkový systém, který pracuje jinak než u většiny lidí.

Vysoce citliví lidé z pohledu evoluce: Výhoda, nebo handicap?

Vysoce citliví lidé (HSP) tvoří přibližně 15–20 % populace, což naznačuje, že citlivost není náhoda nebo porucha, ale evolučně udržitelný rys. Pokud by byla vysoce citlivá povaha nevýhodná, přírodní výběr by ji dávno eliminoval. Místo toho se citlivost udržela v celé lidské historii – a nejen u lidí, ale i u více než 100 druhů zvířat. Co to znamená?

Vysoká citlivost jako evoluční strategie přežití

Z evolučního hlediska má vysoce citlivá povaha adaptivní výhody, které pomáhaly komunitám přežít:

✔ Hloubková analýza a prevence rizik

Citliví lidé vnímali potenciální nebezpečí dříve než ostatní – ať už to byla skrytá hrozba v prostředí, změna chování nepřátelského kmene nebo varovné signály v počasí. Díky silné intuici mohli varovat skupinu před nebezpečím.

✔ Empatie a sociální propojenost

Silná schopnost vcítit se do emocí druhých pomáhala udržovat harmonii ve skupině. HSP byli „sociální barometry“, dokázali číst mezilidské vztahy a předcházet konfliktům. Jejich přirozená péče o ostatní posilovala soudržnost komunity.

✔ Zvýšená citlivost na prostředí

Citlivost na zvuky, pachy, světlo a drobné změny mohla pomoci přežít v divočině. HSP lidé si všímali jemných signálů – šustění trávy znamenající blížící se predátory, změny v chování zvěře naznačující blížící se bouři.

✔ Kreativita a schopnost inovací

Hluboké zpracování informací znamená, že HSP často přicházeli s novými nápady a řešeními. Mohli být šamany, rádci nebo umělci, kteří přispívali ke kultuře a moudrosti komunity.

Proč je vysoká citlivost dnes výzvou?

V původních komunitách žilo méně lidí, měli jasná pravidla přežití a jejich životní rytmus byl v souladu s přírodou. Dnes ale lidé čelí:

✖ Přetížení informacemi

✖ Tlak na rychlost a výkon

✖ Méně prostoru pro regeneraci

✖ Nedostatek uznání pro hluboké myšlení a empatii.

A tak trpí spolu – vysoce citliví lidé, kteří dříve měli roli moudrých rádců a ochránců i ostatní lidé – jen s tím rozdílem, že vysoce citliví lidé trpí tak i za ty druhé. 

Vysoká citlivost jako dědictví

Některé věci člověk vnímá celý život, ale až v určitém bodě mu začnou dávat smysl. Moje cesta k pochopení vysoké citlivosti nebyla jiná.

Vždycky jsem vnímala svět intenzivně – barvy, zvuky, emoce druhých. Ale protože jsem se v dětství setkala s nepochopením, brala jsem to jako slabost, něco, co bych měla překonat. A tak jsem se svou citlivost snažila potlačovat.

Všechno se změnilo, když jsem se stala mámou. Jaké to pro mě bylo, si můžete přečíst zde.

Zpočátku jsem neměla tušení, jak moc jsme si se synem podobní, jak moc i on vnímá svět. Myslela jsem si prostě, že je jen „náročnější“ dítě. Až když jsem začala skládat jednotlivé dílky vysoké citlivosti dohromady, uvědomila jsem si, že i on patří k vysoce citlivým lidem.

Byly to malé věci, které jsem si uvědomila – takové, kterých jsem si s všímala už dřív, ale teprve teď dostaly hlubší význam:

✔ Každý hlasitý zvuk ho děsil. 

✔ Nové prostředí ho znervózňovalo. 

✔ Nesnesl určité oblečení. 

✔ Hledal únik před jasným světlem, hlukem, příliš silnými podněty.

Pak jsem se v myšlenkách dostala k mojí mámě. Vždycky o sobě mluvila jako o „přecitlivělé“, ale až teď mi došlo, že celý život vlastně bojovala s vysokou citlivostí. Jen o tom nevěděla. A možná právě proto hledala únik v alkoholu.

• Co když celý život utíkala před přetížením, které nedokázala zvládnout?
• Co když byl alkohol jen nástrojem, jak otupit příliš intenzivní vjemy?
• Co když příčinu jejího nedávného oslepnutí nelze zjistit proto, že je to důsledek celoživotního přetížení její nervové soustavy?

A přišla další otázka: Může to spolu souviset?

Vzpomněla jsem si na babičku.

Babičku, která utíkala na dlouhé měsíce na chalupu do jižních Čech, místo aby byla se svou rodinou v Praze. Možná ne proto, že „milovala chalupaření“, ale protože potřebovala být daleko od všech lidí a ruchu velkoměsta, potřebovala zahradu, ticho – regeneraci.

A tak se mi poskládal rodový obraz a mě napadlo:

Co když se to dědí? Stejně jako se předávají v rodině některé další vzorce a programy.

A tak jsem začala pátrat…

Dozvěděla jsem se, že:

Výzkumy naznačují, že vysoká citlivost (HSP) má silnou genetickou složku a může se dědit napříč generacemi. Nejde pouze o individuální rys, ale o vrozenou vlastnost nervového systému, která ovlivňuje, jak mozek zpracovává informace, reaguje na podněty a vnímá svět.

1. Genetika vysoké citlivosti

Vědci identifikovali několik genů spojených s citlivostí na podněty, emocemi a zpracováním informací. Mezi klíčové patří:

• Geny spojené se serotoninem (SERT, 5-HTTLPR)

Serotoninový transportér hraje klíčovou roli v regulaci emocí a stresové reaktivity.

Lidé s určitou variantou tohoto genu (krátká alela 5-HTTLPR) jsou citlivější na sociální podněty a mají zvýšenou emoční reaktivitu. Studie naznačují, že tato varianta se vyskytuje častěji u HSP.

Výzkum (Homberg et al., 2008) ukazuje, že jedinci s touto variantou genu mají vyšší citlivost na stres i pozitivní stimuly, což odpovídá fenotypu HSP.

• Geny spojené s dopaminem (DRD4, COMT)

Dopaminový systém ovlivňuje motivaci, odměnový systém a citlivost na nové podněty.

Studie (Acevedo et al., 2018) naznačují, že určité varianty genu DRD4 mohou souviset s větší otevřeností novým zkušenostem a hlubším zpracováním informací.

• Geny spojené s oxytocinem (OXTR)

Oxytocin je hormon spojený s empatií, sociální vazbou a vnímáním emocí druhých.

Variace genu OXTR mohou souviset se zvýšenou citlivostí na mezilidské interakce a emocemi druhých (Rodrigues et al., 2009).

2. Neurologické souvislosti – mozek vysoce citlivých lidí

Výzkumy pomocí fMRI (Acevedo et al., 2014) ukázaly, že mozek HSP jedinců vykazuje zvýšenou aktivitu v oblastech spojených s empatií a zpracováním smyslových podnětů.

Klíčové oblasti zahrnují:

• Insulární kortex (insula) – centrum empatie a introspekce.

• Amygdala – reguluje stresovou reakci a emocionální zpracování.

• Prefrontální kortex – souvisí s hlubokým zpracováním informací a rozhodováním.

• Zrcadlové neurony – zvýšená aktivita vede k silnějšímu vcítění do emocí druhých.

3. Vysoká citlivost jako evoluční rys v biologii a psychologii

Výzkumy ukazují, že vysoce citlivé jedince lze najít nejen u lidí, ale i u více než 100 druhů zvířat, včetně primátů, ptáků a savců (Wolf et al., 2008).

Biologicky jde tedy o strategii přežití -citlivější jedinci jsou více ostražití, lépe čtou sociální signály a předvídají nebezpečí.

4. Dědičnost vysoké citlivosti v rodinách

• Studie dvojčat (Pluess & Belsky, 2013) ukázaly, že vysoká citlivost má genetický základ, přičemž dědičnost se pohybuje mezi 40–60 %.

• Pokud je jeden rodič vysoce citlivý, je vyšší pravděpodobnost, že dítě zdědí podobné rysy.

Citlivost se často projevuje v několika generacích v různých formách – může se lišit míra empatie, smyslové citlivosti nebo stresové reaktivity.

Vysoká citlivost tedy není žádný náhodný rys ani slabost – je to hluboce zakořeněná biologická vlastnost, která se dědí, protože má pro lidstvo hlubší význam a má konkrétní neurologické a genetické podklady. Pokud jste v rodině citliví vy, váš rodič nebo dítě, je pravděpodobné, že jde o součást vašeho genetického dědictví.

Tento úhel pohledu mi přinesl úlevu – nejde o „vadu“, ale o specifický způsob, jak mozek vnímá a reaguje na svět a klíčem je naučit se s touto vlastností pracovat, aby se stala výhodou, a ne přítěží.

Pokud vám tento článek pomohl pochopit sebe sama, možná vás budou zajímat i další zdroje, které mi na mé cestě otevřely oči:

📖 Judith Orloff – Průvodce pro citlivé lidi – skvělá kniha, která nabízí hlubší pohled na vysokou citlivost a praktické rady, jak s ní pracovat v každodenním životě.

📖 Elaine Aron – Vysoce citliví lidé – klasika, která stála u zrodu celého konceptu vysoké citlivosti.

🌐 Institut pro vysokou citlivost (www.vysokacitlivost.cz) – český web věnovaný vysoké citlivosti, plný informací, článků a podpory.

Pokud jste se v tomto článku našli, věřte, že nejste sami. A že citlivost, kterou jste možná celý život vnímali spíš jako problém, může být ve skutečnosti vaší největší silou.

Pokračování: Vysoce citlivá máma – Proč je mateřství pro HSP tak náročné?